„V osmdesátymdevátym nám všem v kapele bylo mezi šesti, sedmi lety, a tak jsme sami nebyli schopný pochopit, co se to vlastně děje. Náš svět byl zatim maličkej, složenej z oddělenejch situací a věcí. Končil okrajem našeho města, se satelitama na chalupách a u babiček, někde tam v dálce. Ale naši rodiče tu tehdejší změnu prožívali silně a svoji euforii na nás přenášeli. Snažili se nám vysvětlit, že skončilo něco zlýho, co trvalo strašně dlouho – že začíná svoboda.
Nevěděli jsme, co svoboda a nesvoboda znamenaj, ale radost jsme měli velkou, s nima. Václav Havel tu dobu pro nás ztělesňoval, a proto jsme ho měli rádi. Jako člověka statečnýho a přitom skromnýho, usměvavýho a zároveň bojovníka. Pyšně jsme nosili na svetru placku OF a prstama dělali véčko.
No a teď, když už na svět hledíme z o pár centimetrů větší výšky a dohlídnem o trochu dál, když vnímáme šílený zprávy ze zemí, kde se svobodně nežije, jak snadný je o svobodu přijít a těžký získat ji zpátky a jak snadný je zapomenout, cejtíme, jak zásadní je žít ve svobodě a ten zlomovej rok si připomínat. Bejt za to vděčný. Oceňovat odhodlání a sílu lidí, kteří tehdy o svobodu bojovali, děkovat jim a hlasitě se za ně stavět.
A tak tohle výročí s klukama oslavíme komorníma koncertama pro Václava Havla. V jeho bytě, ve vězení, ve kterym seděl, u chalupy, kam jezdil. Zahrajeme mu a postavíme se tim za něj a za hodnoty, který šířil a za který bojoval.
Jsme Havlovy děti a hrdě se k tomu těmahle koncertama hlásíme.“
Čtyři Honzové a jeden Ondřej, Zrní